2002 - &musiQ - Tvrdí kluci nepláčou

ZNC byli odjakživa šprýmaři. A tak na časté výtky, že jsou jejich desky příliš dlouhé, zareagovali po svém: vydali rovnou dvojcédé! Ovšem ze stopáže jednotlivých disků (pojmenovaných Akutní a Bonusní, což je další zákeřný fórek na úkor těch, co kapelu neznají - oba totiž přinášejí dosud nezveřejněný materiál) sami vidíte, že vlastně jde o 'normální' album, rozdělené na dvě poloviny...Čekat od 'Znouze' nějaký kardinální převrat v její už před mnoha lety jasně definované (a vyprofilované) tvorbě může jen naiva podobný tomu, který, dejmež příklad, věří v upřímnost a nezištnost Ironmana pravidelně se zjevujícího v sobotní poledne na televizní obrazovce (zdalipak teď v senátu bude bojovat za práva znojemských okurek na důstojné zacházení?). Desku od desky tak lze čekat vlastně jen na to, zda se ZNC více přikloní ke svým punkovým kořenům, anebo k písničkářské prostotě, notně ovlivněné folk(rock)ovými či v podstatě 'kramářskými' a vůbec lidovkově- tradicionalistickými (nejen tuzemskými) východisky. A jakžeto tedy dopadlo tentokrát? Oněch ryčných či aspoň ryčnějších popěvků tu najdete rozhodně víc, než na minulých dvou či třech nahrávkách. Ale záleží na tom až tak úplně? Nebo na tom, že saxofon Romany Kohoutové zde dostal naopak o něco menší prostor než bývalo zvykem?Důležitější je přece něco jiného. Ztrácejí Plzeňáci svůj vyhlášený melodický půvab a 'tříakordovou' eleganci? Smysl pro přemýšlivost, hravost, imaginaci a občas až dětsky odzbrojující čistotu (což není totéž co infantilnost!) ve svých leckdy jen naoko přímočarých veršících? Na obě otázky lze s klidným svědomím odpovědět: zaplaťpámbu nikoliv. Třebaže to neplatí zdaleka stoprocentně a některé popěvky jsou přece jen pokryty čímsi, co nápadně připomíná vatu - kupříkladu mravokárný a neúnosně angažovaný Alois Veliký. Jenže přinejmenším nádherný, posmutnělě protiválečný Bujonet (de facto jakési volné, hudebně daleko jemnější pokračování někdejších Veteránů I. světový), podobnou jímavostí prosycené Letadlo a Časy zlý (takřka rozhlasový hit mňágovského ražení!), s několika významovými rovinami si pohrávající Hurvínkovy trable ("Taťuldo, proč se mě nezeptáš, co se mi nelíbí/Do Athén nosit sovy, do divadla dříví!/Dřevákem v kulisách/Hurvínka Spejbl tam mlátí...") či rozverní Čerti jsou natolik silné a chytré písničky, že jsouna nejlepší cestě přiřadit se do 'zlatého fondu' ZNC. A možná nejen ony.I když zároveň i tahle deska opravdu do značné míry odpovídá pomyslnému axiomu 'pořád stejné písničky' (občas i co se témat týče - viz třeba tuze oblíbené námořnické motivy), který Znouzectnost asi ne zcela záměrně naplňuje vlastně užod svého zrodu.