2013 - www.hajcuk.cz - interview s Goldou
| web www.hajcuk.cz - rubrika "recenze a rozhovory"
Krátky článek s Goldou nejen o ZNC
1) Jaká byla Znouzectnost před 20 lety – lepší nebo horší? Lze to takovou „porovnávačkou“ udělat i obecně o situaci v Čechách na hudebním poli?
Na tohle by nejspíš nejlíp odpověděl někdo z vnějšku, kdo by nás dobře znal. Je těžké mluvit sám o sobě a porovnávat – a ten časový úsek je už opravdu hodně dlouhý. Čistě teoreticky, sice nevím, kolik je třeba tobě let, ale vztáhni tu otázku sám na sebe – a ani to nemusí být dvacet let. Stačí deset. Byl jsi před deseti lety lepší, nebo horší? Asi trochu jiný, jak vizuálně, tak i trochu přemýšlením, i když to se většinou radikálně nemění, pokud to má člověk v hlavě alespoň trochu v pořádku a je duševně zdráv. Ale jinak jsi to pořád ty. S námi je to podobně. I když zrovna v tomhle případě by bylo možná lepší srovnat to s dlouholetým manželstvím se vším dobrým i zlým co přináší. Navíc je tu – a to je možná ten nejdůležitější faktor – nutno vzít v potaz, že se naprosto radikálně změnil režim a doba, ve kterém žijeme. To je asi ta vůbec nejpodstatnější věc, kterou už ale dneska nikdo, kdo to nezažil, nepochopí. Doba našeho vzniku byla taková, jaká byla. Nepomůžou žádné knížky, filmy, nic takového. A nemá cenu se v tom zpětně babrat, tohle nejde zjednodušit – můžeš se samozřejmě zeptat na nějaké konkrétní rozdíly – myšleno v souvislostech s věcmi na hudebním, nebo společenském poli. Ale to je tak všechno – něco jednoduše odpovědět na tak naprosto odlišné věci prostě nejde.
2) Jak silné vlastně je plzeňské podhoubí, co se hudby týče? Je na Vašich „domácích“ koncertech nějak cítit, že pocházíte právě odsud?
Pokud vím, tak v současné době je v Plzni a okolí něco kolem 300 kapel všemožných žánrů. Což je dost. Myslím, že Plzeň byla a je v hudbě podobná enkláva jako třeba Brno – tam je to samozřejmě hozené spíš do alternativy a víc uzavřené samo do sebe a do takové té umělečtější sféry – ale myslím, že společné mají ta města to, že je většinou nikdy moc nezajímalo, co zrovna frčí a většinou na rozdíl třeba od Prahy, se nesnažila být nějak extra „trendy“. A Plzeň celkově byla hozena vždycky víc do bigbítu. Alternativa tu nikdy moc nebujela. Tak to prostě bylo a asi i pořád trochu je, i když ty hranice se celkově hodně rozplizly. Prostě se tu jel víc bigboš a každý spíš tu svoji lajnu, tak jak to cítil. Hodně se na tom podepsalo i to, že tu vždycky šla chytit německá televize, obrovský zdroj muziky a inspirace v době, kdy neexistoval internet, video, vinyly se pašovaly zpoza železné opony a na dobré knížky se stály každý ve čtvrtek fronty před knihkupectvím, protože to byl den, kdy dostávali zboží. V deutsche fernsehen toho bývalo požehnaně. Celonoční přenosy festivalu Rockpalast, kde v té době hrály absolutní špičky rockové muziky regulérní i dvouhodinové koncerty od asi osmi večer do čtyř ráno, pokaždé tak čtyři – pět kapel, lákaly fanoušky z oblastí, kde to chytnout nešlo – běžně jezdili lidi z Prahy do Plzně na tyhle celonoční sedánky, nakoupilo se pití, jídlo, kouklo se jak se hraje ve světě a ráno se zase jelo domů po tý šílený silnici Praha Plzeň, když ještě nebyla dálnice. Takže otlučenou škodovkou dvě hoďky. V naší televizi nebylo nic mimo lidi, co jsou tam víceméně často dodnes. Koneckonců – doteď se u nás traduje, že tehdejší komoušský představitel Gustáv Husák prohlásil při jedné návštěvě Škodových závodů cestou městem, že Plzeň nemá rád, protože je to jen les TV antén otočených na západ. Takže se tu hrálo, hraje a asi i hrát bude – ale taky se to mění, protože dnešní mladé nastupující kapely už mají často snahu být trendy taky – nakoupit dobré aparáty není problém, hráčsky jsou většinou na velmi dobré úrovni, forma taky, ale obsahově je to většinou bída. A jejich úmrtnost je obrovská. Ti kluci se neuvědomujou, že naskočit na nějakou hudební vlnu je víceméně dost jednoduché - v dnešní technologické době je to někdy fakt záležitost jednoho dobrého nápadu a klipu na youtube ,ale vézt se na ní trochu dýl už ne – takže když se okamžitě nedostaví úspěch, tak jsou z toho špatní, rozpustí to a zkouší to znova a znova. Chybí osobnosti, silnej materiál, originalita, dobrej pódiovej lídr… Skvělejch muzikantů je za korunu pytlík, ale bez tohohle to prostě dlouhodobě nefunguje. My se s tímhle nemůžeme a ani nechceme srovnávat, hráčskou zručností většině těch partiček nesaháme ani po kotníky, ale za nás to bylo tak, že se spíš přemýšlelo „o čem“ než jak a v čem. A pokud se tohle trochu povede, tak má člověk pocit, že udělal něco víc, než jen jinou formu papírového kapesníku. Mimochodem, to říkal Freddie Mercury z Queen – že jejich hudba je jako papírové kapesníky – použít a zahodit. Nadhled jako prase od člověka z té pomyslné best of síně slávy. Tohle je taky jedna z věcí, co ty mladý kapely často nemaj – nadhled. A bez nadhledu skoro nic v muzice nefunguje. Jak se člověk začne brát smrtelně vážně, a chce třeba jen sdělovat nějaká moudra, ať už v notách, nebo verbálně, tak je to prostě špatně. Nejde o to, dělat si ze všeho srandu, ale … No, přečtěte si ještě jednou ten Mercuryho citát a dejte si ho do souvislosti s tím, co po nich zbylo. Co se týká nás a Plzně - spíš udivuje, že ještě vůbec někdo na naše plzeňská vystoupení chodí – a to hlavně proto, že tu vlastně posledních dvacet let hrajeme skoro každej měsíc. Což je nejspíš dost pochybnej unikát…Plzeň je celkově, co se týká hudební nabídky, velmi štědré město – ani nevím, kolik je tu vlastně klubů a podniků, kde se pravidelně hraje tak 10 – 15 živých koncertů měsíčně. 20 klubů? Fakt nevím. Ale je to hodně. Samozřejmě se to podepisuje na návštěvnosti, lidí chodí celkově spíš míň, pokud se nejedná o ta velká jména na kulturák. Ale zase je to svým způsobem fajn – když už někdo přijde, tak cíleně na to, na co chce. Doba, kdy všichni chodili na všechno už je zaplaťpánbu pryč. Je hezký hrát pro narvanej klub, ale už míň, když se člověk rozhlídne a zjistí, že spoustu lidí to jeho pinožení vlastně nezajímá. Že se třeba jen přišli zmastit, nebo sbalit nějakou babu. Nebo kluka. J
Legenda. To je takové ošidné slovo. A kult. To je druhé. Dneska je kult a legenda všechno. Kapely, herci, filmové hlášky… No, díky, ale mám pocit, že u nás legend v tom správném slova smyslu moc není. Pokud teda vůbec jsou. Co se týká nás – já radši v podobných případech mluvím jen sám za sebe – prostě mne to baví. Někoho baví plavat, lezt po horách…někdo sbírá známky…mne baví tohle. A to přesto, že už se trochu ozývají roky, cestování je jednoduše otrava, a to jsme malá země, tahání beden sem a tam taky. Ale to živý hraní mne baví pořád moc. Baví mne zpívat. Určitě víc než dřív. Nejsem zrovna extrovert, kterýmu by tohle dělalo nějak extra dobře, trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl vylézt na podium – a dlouho, to myslím třeba tak 10 - 15 let. Fakt. Pak jsem si to v sobě nějak srovnal a přerovnal a už jsem celkem v klidu. Pořád nejsem extrovert, mívám občas problém komunikovat s lidmi, pokud zrovna nehraju, ale nic patologickýho. Bejvalo to daleko horší. Rád si s někým popovídám, ale nejsem tahoun rozhovoru… takže pokud se necítím v situaci, že bych měl být, je to v poho.
Definovat čas? No, s námi to bylo vždycky tak, že lidi, co s námi hráli mimo zakládající sestavu, se s námi dali dohromady vždycky víceméně náhodou. Prostě v určitý čas byli na nějakém místě, dostali nabídku s námi hrát, nějaký čas to s námi táhli a pak třeba zase už netáhli. A těch sestav už bylo asi pět. S Jožžinem, Renkou, s Emou, s Bovím, Přémou, Michalem a Romanou…. Něco trvalo krátce, něco dýl. Každá sestava něco dala a něco vzala. Jsou lidi, co vyrostli na období Neználka, jsou lidi co vyrostli na Folcore, jsou lidi co vyrostli třeba na Bomboniéře – pro každého to má jiný význam v jeho osobních souvislostech a o žádném z nich se nedá říct, že by byl horší, než někoho jiného. To jsou nepřenosné a nesdělitelné věci. Nejsme kapela, co by něco řešila konkurzem, kdyby kdysi byl na tom správným místě třeba hobojista, tak s námi hrál hobojista. A zpětně vzato – za sebe můžu říct, že bych nic neměnil i kdyby to šlo. V naprosté většině je to tak, že pokud se člověk vrtá ve věcech, které fungujou, není to k dobru věci. Samozřejmě – pokud to není nějaký hledač dokonalého tvaru, ale to jsou spíš sóloví jezdci. A navíc věřím, že to všechno mělo svůj smysl. Teď hrajeme v naprosté většině ve třech, trochu to celé opsalo další závit ve spirále a je to zase víc underground jako na začátku. Celkově se to ale sevřelo víc do sebe, víc to jede a ty akce mají takovou zvláštní atmosféru… Je možný, že občas s námi zase někdo z těch lidí, co s námi hráli, někde vyleze na podium, ale nic kroutit přes závit a vymýšlet patvary určitě nebudeme.
Malé festivaly. Kluby. Internetová rádia. Je toho tolik. A ani to nemusí bejt echt české. Já třeba začal psát český texty díky anglický kytarovce Jesus and the Mary Chain. Štvalo mne, že jim nerozumím, tak jsem si na ně napsal český texty a tím to začalo. Občas si třeba sednout k webu. Na Bandzone se mrknout na pár kapel a kouknout se na jejich spřízněné kapely a pak pokračovat dál…., co člověka třeba zaujme – je spousta zajímavých věcí. Dá to práci, ale najít se dá. Ale myslím si, že lidi, co muzika a písničky zajímají, si tu cestu najdou tak jako tak – i když celkově jich ubývá. Dneska je na jedné straně ten konzumní mainstream, což nemyslím pejorativně, i to může být kvalitní záležitost… na druhé straně underground a věci pro atomizovanou minoritu – k tomu to čím dál víc směřuje. Ale i díky internetu tohle všechno může fungovat souběžně bez problémů. Takže i k lidem v odlehlých místech, co nemají možnost chodit do klubů, nemají třeba žádnou partu, protože mají jiné zájmy než jejich sousedi nebo vrstevníci a podobně, se ty zajímavé věci mohou dostat. Pokud tedy o to budou stát. Místy se občas samozřejmě ten mainstream a underground může protnout, a můžou vzniknout zajímavé věci…. Prostě tím, jak dneska lidi můžou fakt dělat úplně všechno, co je baví, počínaje cestováním, sportem, válením se, vyděláváním peněz, hraním pokru…tím vším se z muziky stává na jedné straně celkově jen obrovský konzum a na druhé straně asi i životní styl a srdeční záležitost víc než kdykoliv dřív.
Asi dvakrát jsme v bedně byli, respektive – jednou koncert v Ladí neladí z Ostravy a jednou ve studiu, ale ono to celé funguje tak podivně, že pokud člověk nemá dostatečně silné postavení, musí přijmout určitá pravidla hry a pokud je nepřijme, tak ve výsledném efektu vypadá na té obrazovce trochu jako pítomec. Víc, než je nutné. A navíc – pokud už se jednou chcete takhle zviditelnit, tak se na tom pak musíte pracovat dál – jinak je to jen plácnutí do vody pro kámoše a příbuzné. Youtube už má dneska daleko větší dopad, protože pokud někdo zamaká, tak tam ty věci zůstanou a mají obecně delší trvanlivost a platnost J My nejsme lidi, co by tohle uměli. Jednou jsem byl v Andělovi s Fixou, tak trochu na výletě, propašovali mne tam - o které jsem si myslel, že to postavení má, ale když jsem viděl, co tam s nimi dělají a že z nich nakonec udělali /přesto, že to původně měl být pořad fixy a jejích hostů/ jen křoví k rozhovoru s Petrem Fejkem, tehdejším ředitelem Zoo v Praze, mimochodem velmi slušným a a schopným člověkem který před svým angažmá v zoo šéfoval vyhlášenému pražskému klubu Belmondo, tak to bylo dost smutný. A nejsmutnější pro mne bylo to, že jsem tam na stole sebral scénář večera, ve kterým byly v podstatě všechny Andělovy repliky, jak vtipné, tak nevtipné, všechno to, co normálně vypadá na obrazovce jako improvizace.. to mne teda zklamalo moc.. Anděl jako pořad podle mne udusil sám sebe nesmyslnou dramaturgií. Začalo to velmi dobře, ale časem se z toho stala neuvěřitelná intoušárna a už to na mne působilo tak, že cokoliv alespoň trošku „normálního“, nemá šanci se tam dostat. Asi je těžký takovýhle pořady dělat, aby tomu nespadl řemen, ale jsou lidi, co to umí. Tohle prostě sežralo samo sebe. Já už na televizi nekoukám, už ji pár let ani nemám, občas si s dětma pustím na PC nějakej film, co si sami vyberem, takže nevím, co za pořady je, nebo není. Ale třeba co se Kloboučku týká – to byla hezká věc, ale spíš pro lidi, co docení muzikantské výkony. O písničkách to většinou moc nebylo. To nemyslím ve zlém. Jen mi přijde, že se adoruje víc muzikantsví, než schopnost napsat dobré písničky jako takové. Ale ty dobrý písničky v naprosté většině přežívají autory o spoustu let. Z cd živáku špičkového kytaristy se časem stane akorát tak artefakt pro sběratele daného žánru. V rádiu se to pouštět nedá mimo specializované pořady. Je spousta celosvětově nesmrtelných hitů fakt na tři akordy. Muzikantství je supr, ale od určité doby mi u nás přijde, že to, že někdo umí zahrát neuvěřitelný laufy a kvanta noc, ještě neznamená, že umí složit dobrej materiál a dobrou písničku. To bejvalo. Kdysi to šlo trochu ruku v ruce. V té souvislosti jsem si vzpoměl na zesnulého Karla Svobodu, který odpověděl na otázku , proč už neskládá ty hitové písně, ale muzikály, že složit dobrou píseň je daleko těžší, než složit celý muzikál. T y spousty not prostě skrejou kdejakou blbost.
7) Každá kapela má oblíbená místa, kam se ráda vrací i místa , která by nejradši smazala z mapy. Můžeš dát našim čtenářům příklad pěkné, pořadatelsky zvládnuté akce , kde to sálá pohodou ?
Pamatuju si jeden kreslenej vtip, jak stojí babka u brodu a turista se jí ptá – prosím vás, kudy se jde k dobrým lidem? Ona řekne – musíš tudy řekou přes brod. On poděkuje, jde a utopí se. A ona tak suše povídá – to víš, to by k nám chtěl každej. To byl samozřejmě jen vtip… hodně akcí lidí, co pořádání berou jako srdeční záležitost, je prostě příjemná. I když to třeba není zvládnuté do posledního detailu. Ať už v klubech, nebo na festivalech. Asi tak. Jedna z nejhezčích akcí, co jsme hráli, byla kdysi dávno Beseda u Bigbítu v Tasově. Tam nám říkali pořadatelé, že už zvolna začínají šířit negativní reklamu, že už jim tam chodí moc lidí a to jako že teda ne. Prostě musíte přes brod . Pohoda je dost nafukovací slovo…někdo pobalí spacák a vyrazí na čtyřdenní hudební pouť s bungee jumping a hospodou na jeřábu, někdo jede třeba na písničkářskej Jimramov, někdo vyrazí na madmaxovskej fest Podparou a někdo na Trutnov, což je je asi poslední větší akce u nás, co si snaží zachovat takovou tu tradiční hipíkovskou tvář hudebního festivalu. Fluff v Rokycanech si třeba pochvaluje Déma, jako místo, kde jsou lidi k sobě neuvěřitelně slušní a je to v podstatě hardcoerová záležitost. Spousta lidi nedá dopustit na Colours… k tomu dalších snad sto malejch festů všude možně v téhle malé zemi. Všechno to má své místo a opodstatnění. A doporučovat je ošidné. Já osobně mám rád menší festivaly. Jeden, dva dny maximálně. Myslím, že i když člověk jede někam na víc dnů na super obsazený fest a vstřebá jednu větší pecku za druhou, tak na konci už z toho bude mít jen jednu velkou šmouhu. Jako na takovém tom šíleném kolotoči… a zůstane mu pocit – jo, tam jsem byl. Byla to jízda. Adrenalin. Ale je to ještě o muzice?
8)Cíle kapel se věkem mění, jaké jsou Vaše současné plány?
My nikdy plány neměli. Ani cíle. Fungovalo to tak nějak samospádem… veškeré snahy plánovat byly většinou zavčas okolnostmi zaškrceny v zárodku a nakonec to bylo i dobře. Průběžně jsme se setkávali, skládali písničky, točili desky, jezdili po koncertech. Pak se kluci odstěhovali z Plzně, přišli jsme o zkušebnu a všechno to trochu utichlo, akorát se jezdilo hrát a pořád ve frekvenci cca 100 akcí za rok…Teď zase asi po třech letech zkušebnu máme, zjistil jsem, že kdybychom mákli, tak máme k dispozici připravený materiál na minimálně dvě desky, pokud by se to udělalo všechno. Vůbec nevím, kde se to všechno vzalo… takže zase začínáme zkoušet a když to nějak půjde, jednu slušnou desku z toho snad ještě uděláme. Ale plán to není.
Ono je to tak, že všichni už toho máme naposloucháno opravdu hodně, jak z nahrávek, tak z akcí, festivalů… takže je trochu deformace. Za poslední roky jsem slyšel pár zajímavých věcí, ale aby tam bylo něco, co chytne za srdce a řekl by sis – ty jo, tohle tu chybělo, nebo tenhle člověk, to je osobnost jako hrom, to ne. Naposledy před lety mne takhle vzala kapela z Boleslavi Bikini, ale ti už vlastně taky víceméně neexistujou a i kdyby, tak už to není objev… nějak se nedostává nových lidí typu Jardy Svobody, nebo Márdiho. Takoví ti lidi, co trčí z davu a nejsou jen samožroutská alternativa alternativy. Lidi, co mají schopnost hejbat věcma k lepšímu. Občas si přečtu nějakou nadšenou recenzi a když to pak člověk vidí naživo, je to většinou zklamání jako hrom. Oceněné desky našlapané technologiemi, postavené na inženýrských aranžmá, které mají platnost rok dva a za tři už nikdo nebude vědět o co šlo. Byl bych rád, kdyby se objevilo něco, co by mělo i tu formu i ten obsah a zařadilo se to do pomyslného zlatého fondu českých nahrávek a člověk by si to rád poslech třeba i za deset let - a i by mi bylo celkem jedno, jestli by to byla alternativa, punk, folk,metal - fakt jedno. Ale nějak není kde brát. Další kuře v hodinkách, Straka v hrsti, nebo nějakej jinej pták se zatím nekoná. |