2014739

1992 - časopis Rock Pop - rubrika Live - Praha, Delta 3.10.1992

ROCK & POP – 1992, číslo 3., strana 19 - rubrika "Live"

 

Znouzectnost - Delta, Praha, 3.10.1992

 

Musíme si, přátelé, zvykat na všechno, protože my hrajeme všechno“ (Déma)

No tak teda jo. Zvykala jsem si. Na ďábelskou splácaninu rocku, country, punku, metalu … dá se to vůbec nějak nazvat? Všechno mi pořád připomínalo takovou tu klasickou maloměstskou zábavu. Kapela, která si nedělá právo na pódium, horda rozjařených přiopilých mládežníků, převlečených za ´tvrďasy´ a k tomu náležitě tancovačkový sound. Hned jak se osvětlovači vzpamatovali, dalo se ´to´ i trochu obzírnout očima.
Znouzectnost se na pódium vyhoupli překvapivě brzy a okamžitě dostali do extáze publikum, které zjevně vědělo, o co jde. Jedna hospodská pogovina střídala druhou, nenáročné texty připomínaly skoro říkanky. Muzikanti si na žádné psycho očividně nehráli. Kytarista a zpěvák Déma střídavě avizoval ´smutnou´ nebo ´veselou´ písničku a za těmito všeříkajícími úvody se skrývala jednak témata různých stupidních situací všedního života, ale zabrousilo se i do časů potulných písničkářů, kteří kdysi dávno pěli balady o zámecké paní a jejich milencích, strašidelných pohádkách, a jak je vůbec v tom nadpřirozeném světě dobře. Iluzi občas umocnil jekotem a křikem mírně šílený, do poloviny těla obnažený bubeník. Tento muž, jenž si říká Caine, mlátil do bicích tak intenzívně, že mu asi po osmnácté písničce na chvíli odešly. Technika jako taková nebyla, mimochodem, vůbec stoprocentní – kromě již zmíněných bicích vynechala párkrát i baskytara. Vesměs se však úderné, místy až speedové tempo obešlo bez větších výkyvů. Jednoduchou formaci (kytara, baskytara, bicí) doplňoval saxofon, jinak také zpěvačky Emy. Její hra do celkové kompozice spíše zapadala než vyčnívala. Nijak neoslnila, ale ani netahala za uši. Navíc dokázala propůjčit některým kouskům téměř ´mňágožďorpský´ charakter. Hlavní slovo měly ovšem obě kytary. Nenásilně se přeorientovali z punkových nářezů (Rumba, Hasiči) na rock´n´rolové (Král bláznů), místy i countryové rytmy, ale nevyhnuly se, bohužel, často klišé a opakovaným riffům. Vzhledem k absenci syntezátorů a složitější elektroniky vůbec, nepůsobil alespoň celkový dojem vykonstruovaně. Škoda jen, že se hromadné vokály leckde rozpily na zvukové stěně a splynuly tak s převládajícím rachotem. Hlasové projevy jednotlivých protagonistů mi za jiných okolností byly docela sympatické. Hlavně Caine se ke konci výjimečně angažoval svými skřeky – zřejmě aby vyrovnal sníženou zvukovou hladinu svěřeného nástroje.
Zhruba po osmdesáti minutách intenzivního hraní navrhli muzikanti krátkou přestávku, ale odezvou jim byl obrovský nesouhlasný řev publika, které naprosto nerespektovalo viditelné vyčerpání účinkujících. Kapela tedy zapnula z posledních rezerv a dotáhla svou produkci daleko za dvouhodinovou hranici.
Fajn. Teď jde o to, aby si Znouzectnost uchovala svoji tvářnost, dále jí píglovala a nezabředla do tzv. ´hudebního bahna´.
Veronika Handlířová